V této kratší práci bych se chtěl zabývat výkladem starozákonního vyprávění o vyhnání z ráje, slavného příběhu, který se nachází na samém počátku Bible.

Nejsem ani Žid či věřící křesťan, ani theolog nebo religionista – nebudu se tedy danou problematikou zabývat ani z pozice „víry“ (židovské, křesťanské), ani z pozice „vědy“ (theologie, religionistiky). Díky těmto okolnostem je mi dopřána velká míra volnosti zacházení s tímto prastarým textem – přesto bych chtěl jistou míru serióznosti výkladu zachovat. Rád bych se pokusil o jakýsi pohled z “druhé strany” a tedy poukázal na otázky a vlastně i odpovědi, ke kterým nás může čtení Bible pro Evropana zcela neopomenutelného dědictví – přivést.

V první části práce se pokusím upozornit na některé zajímavé momenty tohoto slavného vyprávění. Příběh o vyhnání z ráje z druhé kapitoly První knihy Mojžíšovy je součástí druhého (staršího), jahvistického vyprávění. V knize Genesis se píše:

Gen 2,9 A vyvedl Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý, a ovoce k jídlu chutné; též strom života uprostřed ráje, i strom vědění dobrého i zlého.1

Zde jsou poprvé – společně jedině zde – zmíněny dva podivuhodné stromy, strom života a strom vědění dobrého i zlého, které budou v další části vypravování hrát důležitou úlohu. Oproti staroorientálním bájím, ve kterých je strom života umístěn na nějakém nedosažitelném místě a stráží ho nějaká strašlivá obluda je zajímavé, že zde se oba stromy nachází jako zcela dostupné, přímo uprostřed zahrady Eden (tedy na nejprivilegovanějším místě, „uprostřed světa“).

Gen 2,16. I zapověděl Hospodin Bůh člověku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš;

Gen 2,17. Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.

Před trestem musí být provinění a před přestupkem zákaz. První, co Hospodin Adamovi (adam = hebr. člověk) oznámí, jsou jakási „pravidla hry“, tedy to, co je „dovoleno“ a co je „zakázáno“. Mluví se pouze o stromu vědění dobrého a zlého. Všimněme si, že se nejedná o striktní „zákaz“ („nesmíš!“), ale spíše varování či lépe řečeno varovný zákaz – pojíš-li, „smrtí umřeš“. Ono „smrtí umřeš“ neznamená, že by ovoce bylo otrávené nebo že by Hospodin Adama za překročení zákazu za trest zabil. O jaké poznání a o jaké „propadnutí smrti“ se tedy jedná? Zkusme se na to podívat takto – Adam, ač sám smrtelný, o své smrtelnosti neví – v tomto smyslu by se o něm dalo říci, že je, stejně jako zvířata či kameny, nesmrtelný.  Uvědomnění  si  vlastní  smrtelnosti  by  se  tedy  rovnalo „propadnutí smrti“, teprve poté by se Adam stal smrtelným a tedy až tehdy by mohl zatoužit po ovoci stromu života. K této myšlence se ještě několikrát vrátíme.

Gen 3,1 Had pak byl nejchytřejší ze všech živočichů polních, kteréž byl učinil Hospodin Bůh. A ten řekl ženě: Takliž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?

Gen 3,2 I řekla žena hadu: Ovoce stromů rajských jíme;

Gen 3,3 Ale o ovoci stromu, který jest u prostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.

Gen 3,4 I řekl had ženě: Nikoli nezemřete smrtí!

Gen 3,5 Ale Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.

Vyhnání z rájeTradiční staroorientální mytologický obraz – nahá bohyně, zázračný strom a jeho “strážce” had je přesto do jisté míry zachován. Jak to dopadlo, všichni dobře víme – “zakázané ovoce nejvíce chutná” – žena hadovi uvěří, utrhne ovoce a dá i svému muži (Gen 3,6).

Podívejme se trochu blíže na hada. Had nám zde vystupuje – stejně jako v Eposu o Gilgamešovi – v jistém smyslu jako ten, kdo zbavuje nesmrtelnosti. Gilgameše zbaví nesmrtelnosti tak, že mu sebere rostlinu jménem “Mladým se stává stařec” (tab. XI, 287-289); Adamovi a Evě (člověku) pomůže odejmout jejich nesmrtelnost v tom smyslu, že jim “daruje” uvědomění si vlastní smrtelnosti – tím člověka vlastně “usmrcuje”.

Za provinění následuje samozřejmě trest. Po obsáhlém Hospodinově zlořečení hadu, ženě a muži jsou Adam a Eva vyhnáni z ráje. Vědění o vlastní smrtelnosti se totiž rovná touze po nesmrtelnosti (= bohorovnosti), což je hrozba toho, aby člověk, nyní vědoucí o svém konečném údělu, nevztáhl ruku také po ovoci stromu života (jak je výslovně řečeno v Gen 3,22). Proto je člověk vyhnán z ráje a strom života je hlídán cherubíny s plamennými meči (Gen 3.24).

Příběh o tzv. “prvotním hříchu”, ďábelské pýše a touze podobat se stvořiteli, slouží ve Starém zákoně jako jakési zdůvodnění neštěstí, strastí a těžkostí lidského života. Dříve – “na počátku” – v ráji, tedy jakémsi “zlatém věku”, žili lidé (2 „lidé“, mýtičtí prapředci) štastně a bezstarostně – dnes tomu tak není. Tento příběh podle většiny standartních interpretací odpovídá na otázku “proč?”, tedy “proč nežijeme jako v ráji”, a hlavně na otázku “jak se to stalo?”.

Pokusme se na toto vyprávění podívat trochu jinak. Celý příběh není třeba za každou cenu chápat jako příběh prokletí a neštěstí, jak tomu většinou je – pokusme se na “vyhnání z ráje” podívat z jiného úhlu, a sice jako věc docela nutnou, jako na cestu stávání se dospělým a člověkem vůbec. Pohleďme na tento příběh knihy Genesis nejen jako na biblické vyprávění o jakési “fylo-Genesi” lidstva jako takového, ale také jako na vyprávění o “onto-Genesi” člověka, křižovatkách života každého z nás.

Po bezstarostném dětství a blaženém životě rajské nevědomosti v zahradě Eden musel (a musí), tak jako v životě každého z nás, následovat odpovědnost dospívání – důležitou součástí dospívání je – ještě v dětství – uvědomění si pohlavnosti2 (spojené s jistým studem) a později pohlavní dozrání, jak jsme toho svědkem v Gen 3,73, a dále – v jistém smyslu – oproštění se (ne zavrhnutí!) od rodičovské (učitelské atd.) autority, tedy postavení se na vlastní nohy.

Člověk, “vyhnaný”4 z ráje rodičovské péče a dětské bezstarostnosti, se ocitá na prahu strastí a radostí dospělosti, jakými jsou např. mateřství

(Gen 3,16; 3,20) a práce (Gen 3,17-19). Čeká ho i uvědomění si posledního a největšího úkolu lidského života, uvědomění si toho, s čím se jen velmi těžko dokáže smířit, tedy přijmutí onoho slavného “prach jsi a v prach se navrátíš” (Gen 3,19), přijmutí údělu vlastní smrtelnosti (“zum Tode sein“). Člověk musí dostát úkolu stát se nejen dospělým, ale vskutku člověkem. A to je to, o co vlastně jde – skoro bychom mohli říci, že úspěšné splnění tohoto “úkolu” se rovná ovoci stromu života.

 

1  Všechny citace se řídí překladem posledního vydání kralického z r. 613.

2 Všimněme si, že se nám zde vynořuje prastarý “protiklad” života a smrti. Uvědomnění si pohlavnosti a pohlavní dospělost se  při  hlubší úvaze musí zákonitě rovnat uvědomnění si smrti (prastará myšlenka vzniku a zániku – tedy vzniku zanikavého). Pohlavnost a smrt jsou dvě strany téže mince – viz Hérakleitos 22 B 15: “Kdyby to nebyl Dionýsos, pro kterého s falickými symboly konají průvod a zpívají píseň, zaměstnávali by se nejnestydatějšími věcmi; Hádés a Dionýsos je tentýž, komukoli šílejí a běsní.” (překlad Z. Kratochvíla a Š. Kosíka).

3 Celá tato pasáž je protkána sexuální symbolikou: svádění hadem, jablko (nevím, zda přísloví “přestala jíst panenská jablíčka” nějak naráží nabiblickou tématiku), následný stud. Adam říká (Gen 3, 12): … Žena, kterouž jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala z stromu tohoto, a jedl jsem. Žena se brání: Had mne podvedl, i jedla jsem. Hospodin mluví v Gen 3,16 o ženě jako o rodičce dětí; v Gen 3,20 dostává od Adama nové jméno, Eva – hebr. Chavva, což je etymologicky příbuzné slovo s výrazem pro “život” (česky tedy “Živa”). Pokud bychom zázrak početí v jistém smyslu přirovnali k zázraku stvoření, mohli bychom snáze pochopit, o jaký hřích se jednalo (to samozřejmě nekoresponduje s příkazem Boha v mladším elohistickém vyprávění, tedy s oním proslulým “ploďtež se a rozmnožujte se” v Gen 1,28).

4  Že se nejedná o nemilosrdné vyhnání, ale spíše o vybavení na další cestu životem, dosvědčuje Gen 3,21: I sdělal Hospodin Bůh Adamovi ženě jeho oděv kožený, a přioděl je.