Do této klenuté jeskyně jsme přišli… 

(Empedoklés, zl. B 120)

V této práci se pokusím znovu promyslet text podobenství o jeskyni ze začátku VII. knihy Ústavy. Bude to studie plná otázek, ne nezvratných tvrzení, vysvětlujících temnotu záhadné Platónovy jeskyně. Nevím, o čem je podobenství o jeskyni – proto se budu více ptát než odpovídat.

Co je záměrem této práce? Shrnout ze stolu záplavu knih plných nejrozličnějších interpretací, které jsme četl (Petříček, Kratochvíl, Michálek, Novotný… ) a vzít si do rukou text samotný, tedy pročíst pár stránek namísto tisíců – ale pokusit se je pročíst sám. Těžko říci, co je těžší a náročnější – ovšem odpověd na otázku, co je pro autora přínosnější, je zřejmá. Teprve po vlastním seznámení se s tímto textem můžeme odhozené knihy učenců dob minulých i celkem nedávných položit opět na stůl, otevřít je, pročíst a zapříst rozhovor. Nebo také ne.

A nyní, pokračoval jsem, představ si rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou tímto podobenstvím. Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od dětství žijí spoutáni na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témž místě a vidí jedině do předu, ale nemohou otáčeti hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni jest příčná cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky.

Dobře.

(Rep. 514 A – B)

Sókratés uvede toto podobenství jako rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou (i když slovo “duše”, psýché v řeckém textu nenacházíme – Novotný jej doplňuje podle dlouhé výkladové tradice). Zdá se, že zde tedy bude řeč o výchově, vychovávání či vzdělávání (paideia). Je navozena představa dokonalého vězení, které je podobno velké jeskyni (řecká posedlost jeskyněmi je všeobecně známa), a představa naprosto nesvobodných vězňů. Zajímavé ovšem je, že si oni vězni – jak uvidíme i dále – své vězení jako vězení ani neuvědomují. Žijí zde totiž již od dětství, od narození. Neuvědomují si svá pouta, a tedy naprostou nemožnost svobodného pohybu. Nevědí tedy ani o dlouhém vchodu, či z jejich pohledu vlastně o východu z jeskyně, vedoucímu ke světlu. Jak uvidíme dále, žijí si v tomto svém “světě” vlastně spokojeně a jsou ze svého poklidného života neradi vytrhováni.

V jeskyni ovšem není úplná tma. Vysoko a daleko hoří velký oheň (zdroj světla je tedy umělý). Mezi vězni a ohněm je vystavena jakási zídka, jak Platón sám píše, jakou mívají před sebou kejklíři, které ostatně za malou chvíli při předvádění nejrůznějších kejklí potkáme.

Mysli si pak, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí mlčí.

Divný jest tvůj obraz a divní vězňové.

Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny, vrhané na protější stěnu jeskyně.

Jak by také uviděli, když jsou nuceni, držeti po celý život hlavu bez pohnutí?

A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik?

Ovšemže.

A kdyby mohli vespolek rozmlouvati, jistě by si myslili, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty.

Nutně.

A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ tohoto hlasu jedině právě ten přecházející stín?

Při Diovi, dozajista.

U takových lidí tedy, děl jsem, by veskrze za pravdu neplatilo nic jiného než než stíny těch umělých věcí.

Docela nutně.

(Rep. 514 C – 515 C)

Podél zídky chodí tedy oni kejklíři a nosí různé předměty, které vrhají stíny na protější stěnu, na kterou vězňové vidí (jinak než o vězních se o nich už nemluví). Zajímavé je zdůraznění umělosti oněch předmětů (nářadí, podoby lidí a zvířat vyrobené).

Poznamenáváme společně s Glaukónem, že se jedná vskutku o podivný obraz. Sókratés praví, že oni vězňové jsou podobní nám (lidem), jsme na tom tedy podobně jako oni vězňové a jako oni si tuto situaci neuvědomujeme.

Zajímavé je též, že Sókratés nejdříve zmiňuje to, že tací lidé ani ze sebe (!) ani ze svých druhů nevidí nic více než stíny; následování Apollónova příkazu gnóthi seautón je tedy omezeno na klamné a domněle pravdivé poznání svého nezřetelného stínu, mihotajícího se na protější stěně jeskyně. Vypadá to dokonce tak, že oni spoutaní vůbec nějakou potřebu sebepoznání nemají – či spíše – oni si myslí, že sebe i své druhy velmi dobře znají. Odehrává se jejich život na protější stěně jeskyně? Nejsou tedy nic jiného než stíny? Lze to až takto domyslet? Bylo by to hrozné.

Taktéž se tomu má i se stíny těch umělých předmětů. I ony jsou považovány za skutečné předměty. I ozvěna hlasů nosičů (ne tedy hlasy samotné) je připisována stínu, opět toho či onoho předmětu. Mámivá přitažlivost tohoto zkreslujícího a šalebného stínového divadla pro malé děti, považovaného za pravdu, spočívá i v mnohosti a pestrosti – stínů mnoha nejrůznějších tvarů je přeci tolik – i hlasů nosičů zmnohonásobených ozvěnou.

Nuže pozoruj, jak by to asi bylo s jejich vyproštěním a vyléčením z pout a nerozumnosti, kdyby se jim ho přirozeně dostalo a to takto. Jeden z nich jest vyproštěn z pout a přinucen náhle vstáti a otočiti šíji a jíti a hleděti vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívati se na ony předměty, jejichž stíny tenkráte viděl: co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkráte viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, jsa mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším, a kdyby ho nutil, ukazuje mu na každý z těch předmětů, odpovídati, co to jest? Nemyslíš, že by byl v nesnázích a domníval se, že věci, které tehdy viděl, byly pravdivější než ty, které mu jsou nyní ukazovány?

Mnohem pravdivější.

Nuže a kdyby ho docela nutil hleděti do světla samého, že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu, nač se dovede dívati, a měl za to, že toto jest vskutku zřetelnější než co se mu ukazuje?

Tak jest.

(Rep. 515 C – E)

V jeskyni nastává zvláštní situace. Budeme svědky toho, jak bude jeden z vězňů vyproštěn a vyléčen z pout a nerozumnosti. Toto se neděje nějakou vlastní aktivitou spoutaného, ba děje se to proti jeho vůli! Vězeň je vyproštěn a je násilím přinucen vstát, jít a hledět vzhůru, ke světlu.

Co je touto osvobozující silou, co způsobuje správné nasměrování náhle oslepeného? Touto otázkou se interpreti podobenství o jeskyni zabývají už mnoho století. Jisté ale je, že se to vězni vůbec nelíbí. Je násilně vytržen ze svého neproblematického a všedního “žití” a je oslepen něčím, co dosud neviděl. Zdá se mu, že je jeho zrak nyní poškozen a může mu kdokoliv tvrdit, že tomu tak není, že zří mnohem správněji a že je mnohem blíže skutečnosti (ovšem pouze blíže – všimněme si oné jakési postupnosti pravdivějšího a pravdivějšího zření, přibližování se skutečnosti – při výstupu z jeskyně ovšem asi k nějakému zcela zásadnímu zlomu či předělu dojde). Nevěřil by mu a byl by zmaten. Oči ho velice bolí a všude se objevují jen samé problémy. Pozorování plochých, dvojrozměrných stínů bylo mnohem jednoduší, bezbolestné a asi i zábavnější – bylo jich pravděpodobně mnohem více.

Setkání s problematickými prostorovými předměty, prostorovou “víceskutečností” a světlem, které dávalo vznik stínům na stěně jeskyně bolí. Vězeň, který touží po neproblematickém, nenamáhavém a všedním jeskyním “životě”, to nemůže vydržet a rád by se vrátil na své místo, do svých pout a sledoval snáz viditelné a pro něj tedy i pravdivější stíny. Není jednoduší prohlásit novou, problematickou zkušenost, ač pravdě podobnější, za nejenom velmi obtížnou (bolestnou) a tedy nesmyslnou, za obrat na opačnou a špatnou stranu? Velké množství lidí kdysi toužilo vrátit se z té otravné školy zpět do mateřské školky, k hračkám a (stínovým) divadélkům.

Když pomyslím na Sókratovo uvození tohoto podobenství jako představy rozdílu mezi duší vzdělanou a nevzdělanou, nelze nevzpomenout na to, že “učení bolí”. Učitel tělocviku může svému žáku stokrát vysvětlovat, že to, co ho nutí dělat, jest pro něj dobré, ač je to namáhavé (vybral jsem si schválně takovýto příklad, aby ona “bolest” byla více viditelná). Komu z nás se chtělo chodit do školy, zatímco jsme mohli dělat jiné, příjemnější a užitečnější věci, kolikrát jsme si stěžovali, že to, co nás ve škole učí, nám stejně k ničemu nebude a že to jsou nepříjemné a hloupé zbytečnosti? (I když tomu tak bohužel často skutečně je).

(Jen tak naokraj – všimněme si výrazů “vysvětlit”, “vyjasnit si”, “je mi to jasné”, “nahlédnout” atd. Jak jsem se dozvěděl, tato souvislost poznání s viděním a světlem není pouze v jazyce českém a jazycích mnoha jiných, ale i v řečtině).

Nuže, proti své vůli osvobozenému vězni není dovoleno navrátit se do svých pout. Pozorujme tedy jeho strastiplnou a nelehkou cestu za skutečným poznáním dále.

Kdyby pak jej někdo odtamtud násilím vlekl tím drsným a příkrým východem a dříve ho nepustil, až by ho vyvlekl na světlo sluneční, zdali pak by při tom vlečení netrpěl bolesti a nevzpouzel se, a když by přišel na světlo sluneční, zdali pak by při tom vlečení netrpěl bolesti a nevzpouzel se, a když by přišel na světlo, zdali pak by jeho očí, zalité září, mohly viděti něco z toho, co by mu nyní bylo jmenováno skutečným světem?

Jistě ne, aspoň ne hned.

Ano, myslím, že by potřeboval si zvyknouti, kdyby chtěl uviděti, co jest nahoře. A nejprve by zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidí i ostatních předmětů, zrcadlící se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy; dále pak by snesl pohled na tělesa nebeská a na samu oblohu snáze v noci, kdy by se díval na světlo hvězd a měsíce, než ve dne na slunce a sluneční světlo.

Jak by ne?

Konečně pak, myslím, byl by s to, aby popatřil na slunce, ne na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše, nýbrž na ně samo o sobě na jeho vlastním místě, a aby se podíval, jaké jest.

Nutně.

A potom již by si o něm učinil úsudek, že ono jest, co způsobuje roční počasí a oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě a že jest nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole.

Patrno, že by k tomu potom došel.

(Rep. 515 E – 516 C)

Vypadá to, že moc času na pozorování ohně a předmětů nošených nad zídkou osvobozený neměl, nebo mu nebyl schválně ponechán, protože ještě nepoznal to opravdu skutečné, to, o co zde vskutku jde – i zde hrozí nebezpečí domnělého skutečného (“konečného”) poznání – a už je opět násilím vlečen tím drsným a příkrým vchodem – opět se nejedná o něco, co by sám chtěl a je zde znovu zdůrazněna namáhavost této cesty. Má zde nějaký smysl to, že ho onen podivný “průvodce” nepustil dříve, než ho vyvlekl na světlo sluneční? Je už pak bývalý vězeň ponechán svému osudu? Zdá se, že se zde už jedná o cestu za poznáním trochu jiného řádu, o jiný druh “zření”. O několik odstavců dále Platónův Sókratés přirovnává tuto cestu za vzestoupení duše do pomyslné oblasti. Čím více se dostáváme z jeskyně, tím více “výkladových” problémů se nám objevuje.

Ten, kdo již vystoupil z jeskyně ovšem (aspoň ne hned) nic z toho, co by mu nyní bylo jmenováno skutečným světem (oproti “světu” dole v jeskyni) neviděl, a tak si musí pomalu zvykat před tím, než se bude moci podívat na Slunce samé. Takže by nejprve zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidí i ostatních předmětů, zrcadlících se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy. Trochu podivné, opět se zde setkáváme se stíny a navíc ještě se “zrcadlícími se” obrazy. Jaký jest rozdíl mezi těmito stíny a obrazy a stíny tam dole v jeskyni? Stíny tam dole byly stíny umělých věcí a byly způsobeny umělým zdrojem světla, totiž ohněm zde planoucím. Zde se jedná o stíny a obrazy věcí skutečnějších, dokonce jsou zde zmíněni i lidé; nejedná se tedy o umělé předměty či sochy lidí a zvířat a jejich stíny, nýbrž o stíny a obrazy lidí a zvířat samých (způsobených slunečním svitem). Tyto stíny jsou svým vzorům, které jsou spolu se sluncem zdrojem jejich “jsoucnosti”, mnohem podobnější než ony stíny tam dole v jeskyni vzorům svým. Obraz zrcadlící se ve vodě je svému vzoru už opravdu docela dosti podobný.

V každém případě, čím více se dostáváme z jeskyně (nebo čím více se na Platónově úsečce ocitáme vpravo či výše – přijde na to, jak ji kdo chce zobrazovat), tím více je zde snaha zdůraznit větší pravdivost či “větší jsoucnost”. Přesto je zde asi nějaký radikální předěl (východ z jeskyně – předěl mezi oblastí aisthésis a noésis).

Poté již snese i pohled na tělesa nebeská… světlo hvězd a měsíce, a pak již může pohlédnout na slunce samé a ne jen na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše (opět obrazy, o stínu slunce lze asi těžko hovořit). Je ohromen tou sluneční krásou a uvědomí si, že všechno spravuje ve viditelném světě a že jest nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole. Jak říká Platónův Sókratés o několik stránek zpět:

 …O slunci, myslím, řekneš, že viditelným věcem dává netoliko možnost, aby byli viděny, nýbrž i vznik a vzrůst a výživu, ač samo není vznikem? … I předměty poznávání mají od dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž že se jim od něho dostává i bytí a jsoucnosti, ačkoli dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká nad jsoucnost důstojností a mocí…

A což když si vzpomene na své dřívější své dřívější obydlí a na tamější vědění a tehdejší své spoluvězně, nemyslíš, že by sám sebe pokládal za šťastného pro tu změnu, oněch by pak litoval?

Ba jistě.

A jestliže měli tehdy mezi sebou zavedeny nějaké pocty a pochvaly a dary pro toho, kdo by nejbystřeji viděl přecházející stíny a nejlépe si pamatoval, které z nich obyčejně chodily napřed, které pozadu a které pospolu, a podle toho byl nejschopnější předpovídati, co přijde, sotva by asi cítil po tom touhu a záviděl těm, kterým se u oněch dostává poct a mocných postavení; naopak jistě by mu bylo, jak praví Homeros, že by tuze rád chtěl “jako nádeník sloužiti jinému, muži nemajetnému” a raději by cokoli zakusil než aby měl ony nejasné představy a oním způsobem žil; či nemyslíš?

Tak jest, odpověděl, myslím, že by raději všeho zakusil než aby žil oním způsobem.

(Rep. 516 C – E)

Skutečné poznání a vědění je nyní dáno do protikladu k domnělému “vědění” vězňů tam dole v jeskyni. Ctění a odměňování nejbystřejšího pozorovatele stínů se ukazuje jako falešná hra, politováníhodná fraška – tak to většinou chodí. Ten, kdo vystoupil z jeskyně a poznal skutečný svět pravých jsoucen, by ale nechtěl všechny ty pocty a dary vězňů “světa” tam dole, kterými je zahrnován ten “nejlepší ze všech” – nejlepší ze všech vězňů, největší otrok klamavosti a šalby smyslů, nejzdatnější pozorovatel stínů, ten, kdo sebe sama i ostatní nejvíce klame, lhář a podvodník, který tuto smutnou skutečnost považuje za pravé poznání. Vladař žalostných stínů temného podsvětí. Trůn, po kterém ten, který spatřil krásu a majestát slunce, nezatouží ani v nejmenším.

Kdyby takový člověk sestoupil nazpět a posadil se na totéž místo, zdali by se mu oči nenaplnily tmou, když by náhle přišel ze slunce?

Ba jistě.

Tu pak, kdyby zase musel posuzovati ony stíny o závod s oněmi, kteří zůstali stále vězni, dokud má mžitky před očima, a dříve než by se mu oči uklidnily – a toto zvykání by netrvalo zrovna krátce -, zdali by nebyl k smíchu a zdali by se o něm neříkalo, že přišel z té cesty nahoru se zkaženým zrakem a že to nestojí ani za pokus choditi tam nahoru? A kdyby se někdo pokoušel je vyprošťovati z pout a vésti nahoru, zdali pak by ho nezabili, kdyby ho nějak mohli rukama uchopiti a zabíti?

(Rep. 516 E – 517 A)

Závěr Platónova mýtu má nejednu skutečnou historickou paralelu. Roku 399 př. Kr. jeden z těch se zkaženým zrakem vypil svou číši jedu připravenou vězni, kteří byli neradi vytrhováni ze svého všedního a neproblematického “žití” tímto nepříjemným “střečkem”. Nebylo to naposled.

(Původní název: Podobenství o jeskyni, napsáno v r. 2002)

Co je Matrix?