Názory na Lovecraftův život a dílo se velmi různí – pro jedny je HPL podivínský ghostwriter, námezdný pisálek pulpových magazínů a přepisovač cizích textů, pro druhé „korunní princ hrůzy“, klasik horrorového žánru, „Koperník horrorového příběhu“, jehož dílo dnes patří do zlatého fondu fantastické literatury.

Americký literární kritik Edmund Wilson o něm napsal:

Skutečností je, že tyto prózy jsou námezdné pisálkovství, psané pro časopisy jako Podivné povídky (Weird Tales) a Udivující příběhy (Amazing Stories), kde podle mého mínění měly zůstat. Jediná hrůza většiny těch textů je hrůza špatného vkusu a špatného umění. Lovecraft nebyl dobrý spisovatel. Okolnost, že jeho verbózní a bezvýrazný styl někteří přirovnávají k Poeovi, je pouze jedním z mnoha smutných příznaků, že dnes už skoro nikdo nevěnuje příliš pozornosti tomu, co je napsané.

Mohli bychom kontrovat několika úryvky z úvodu Lovecraftovy vynikající studie Nadpřirozená hrůza v literatuře (Supernatural Horror in Literature):

 „Nejstarším a nejsilnějším lidským citem je strach, a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma“.

…

„Přízračně makabrózní náměty přitahují jen nemnohé, protože vyžadují od čtenáře jistou míru obrazotvornosti a schopnosti oddálit se od všedního života. Poměrně málo lidí se umí natolik osvobodit od zakletí všedního života, aby mohli reagovat na ťukání zvenčí … „

…

„Avšak vždy máme mezi sebou lidi senzitivní, a podivný zákmit fantazie se někdy objeví i ve skrytém koutku té nejtvrdší palice, takže sebevětší množství racionálních výkladů ani freudovských rozborů nemůže zcela vymazat z náhlého zahoukání v krbu nebo osamělé toulky lesem. Jde tu o psychologický vzorec chování či tradici, jež jsou stejně skutečné a stejně hluboce zakořeněné v duševních prožitcích jako kterýkoliv jiný lidský vzorec chování nebo tradice; jsou stejně staré jako náboženské cítění a úzce spřízněné s mnoha jeho stránkami, a bytostně náleží k k našemu nejniternějšímu biologickému dědictví natolik, že nemohou nikdy ztratit pronikavou moc nad velmi důležitou, třebaže početně nevelkou menšinou našeho druhu.“

Lovecraftovy tvorby se cenili takoví velikáni jako Borges či Ecco; spisovatelů, jejichž tvorbu přímo či nepřímo ovlivnil, je bezpočet – ze současných hvězd horrorového žánru uveďme alespoň Lumleyho či Barkera. Sbírce Lovecraftových povídek, kterou objevil jeden mladík na půdě v zaprášené bedně, vděčíme za jednoho z (komerčně) nejúspěšnějších autorů dneška; ten mladík se totiž jmenoval Stephen King. Nesmíme zapomenout ani na Lovecraftovy přátele a současníky – Roberta Erwina Howarda (jehož sebevražda Lovecrafta tak hluboce zasáhla), Roberta Blocha (autora slavného Psycha, který si jako šestnáctiletý Lovecraftův fanoušek s ním začal dopisovat), Clarka Ashtona Smithe a další.

Jak už to občas bývá, Lovecraft se uznání dočkal až bezmála 20 let po své smrti; kolem jeho díla se rozvinula poněkud specifická fandománie, lovecraftologie. Na motivy Lovecraftových děl vznikají filmy (většinou špatné či ještě horší), papírové rpg hry – Volání Ctulhu (The Call of Ctulhu), počítačové hry (Alone in the Dark; Shadow of the Comet; Prisoner of the Ice; nově Necronomicon  a The Call of Ctulhu; odkazy na jeho tvorbu najdeme v prvním díle her Quake a Blood).

Čtenáři hledají v Nové Anglii Kingsport, Innsmouth, Arkham či Miskatonic a neúnavně prohledávají soukromé sbírky vzácných tisků a tajné depozitáře starých knihoven v pátrání po lovecraftovských klasicích, takových dílech jako jsou Cultes De Goules od hraběte d’Erlette, De Vermis Mysteriis Ludwiga Prinna, von Juntzovy Die Unassprechlichen Kulten, Kniha Eibon, zapovězené Pnakotické rukopisy z dalekého Lomaru, a last but not least Al Azif, Kniha mrtvých jmen aneb obávaný Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda; Necronomicon byl mimochodem dle některých pramenů přeložen do angličtiny jedním z dvorních astrologů Rudolfa II., doktorem Johnem Dee. Právě  z posledně jmenované knihy pochází temné dvojverší, které by mohlo být esencí vlastního Lovecraftova díla:

Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá,

a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.

(That is not dead which can eternal lie,

And with strange aeons even death may die.)

Lovecraftovo dílo shrneme v jedné větě – hrstka básní v próze; několik tuctů ghost-writerských povídek a povídek, na kterých se podílel jako spoluautor; pět desítek povídek vlastních; čtyři novely, řada větších či menších odborných studií a přes sto tisíc dopisů, některých čtyřiceti až sedmdesáti stránkových (!).

Lovecraftovy příběhy lze těžko zařadit do škatulek dnešních žánrů – sám HPL je opisoval adjektivy „strašidelné“ (horror), „nadpřirozené“ (supernatural), „makabrózní“ (macabre), “divné“ (weird; Weird Tales), „udivující“ (amazing; Amazing Stories).

Většina lovecraftových biografií se hemží vypočítáváním „vlivů“ – „koho“ jsme již letmo načrtli, věnujme se nyní „kým“. Lovecraftovu „velkou čtyřku“ tvoří Poe, Dunsany, Machen a James.

A skutečně – pokud budeme chtít škatulkovat – by se  jeho tvorba dala rozčlenit na „poeovské horrory“ (Lovecraftova novela V horách šílenství [At the Mountains of Madness] je dokonce otevřeným holdem „znepokojivé a hádankovité knize“ Příběhy Arthura Gordona Pyma), „dunsanyovské snové fantazie“ (ovšem – „fantasy“ v původním slova smyslu, ne „sword & sorcery“) a konečně tvorbu, které se dnes říká „lovecraftovská“, z okruhu tzv. „mýtu Ctulhu“, ovlivněná Machenem, Jamesem a Blackwoodem. V dnešní  přednášce se budeme pochopitelně věnovat Lovecraftově snové tvorbě.

Lovecraftovy podivuhodné sny známe z jeho více než bohaté korespondence, díky které víme, že mnoho povídek, včetně těch nejslavnějších, napsal na základě některého ze svých snů, například Výpověď Randolpha Cartera (The Statement of Randolph Carter), povídky Nyarlathotep (jejíž první odstavec byl napsán v mrákotném stavu ihned po probuzení, ještě jednou nohou v říši snů), Volání Ctulhu (Call of Ctulhu) a Stín z času (The Shadow Out of Time). Ostatně, „Ich forma“ většiny Lovecraftových povídek rozhodně není náhodou. Sen, popsaný v jednom z dopisů na osmi stránkách, posloužil později jako základ románu Franka Belknapa Longa Hrůza z kopců (The Horror from the Hills), jindy zase HPL „daroval“ sen Robertu Blochovi, aby na jeho motiv napsal povídku.

Sny samotné hrají v celé řadě Lovecraftových povídek důležitou roli, ať již jsou to zastřené a nejasné, těžko uvěřitelné vzpomínky já, které bylo na určitou dobu vypuzeno do nezemského těla a do doby před mnoha milióny lety, jak je tomu v povídce Stín z času (The Shadow Out of Time); temná dobrodružství astrálního těla v matematicky a fyzikálně pokrouceném prostoru a času v povídce Sny v čarodějnickém domě (Dreams in the Witch-House); varování genia loci v povídce Měsíční močál  (The Moon Bog), který není radno vysoušet; snové vidiny, odhalující strašlivé tajemství prastarého domu v povídce Krysy ve zdech (The Rats in the Walls), či pochmurná předzvěst zlých událostí v slavném Volání Ctulhu (The Call of Ctulhu), který ostatně, jak praví ústřední věta ohavného věta rituálu ph’nglui mlw’nafh Ctulhu R’lyeh wgah’nagl fhtang, „ve svém domě v R’lyehu čeká snící mrtvý Ctulhu“ (in his house at R’lyeh dead Cthulhu waits dreaming).

Hlavním námětem této přednášky však nejsou Lovecraftovy „horrorové“ povídky, ale povídky „snové“, „dunsanyovské“.

S elektrizující, poetickou, okouzlující snovou krásou díla Edwarda Moretona Draxe Plunketta, osmnáctého barona Dunsanyho, se Lovecraft poprvé setkal v září r. 1919 v knize Snílkovy příběhy (A Dreamer’s Tales). O několik let později vyhradí Dunsanymu čestné místo  v poslední kapitole své studie Nadpřirozená hrůza v literatuře (The Supernatural Horror in Literature), nazvané „Moderní mistři“, kde píše:

 „Žádný popis však nemůže podat víc než zlomek pronikavého kouzla lorda Dunsanyho. Jeho třpytná města  a neslýchané rituály jsou zachyceny s jistotou, jaká plyne jedině z mistrovství, a my se chvějeme pocitem bezprostřední účasti na jeho tajných mystériích. Pro člověka s fantazií je talismanem a klíčem, jenž odmyká bohaté pokladnice snů a útržkovitých vzpomínek, takže jej můžeme považovat nejen za básníka, ale i za toho, kdo činí básníka z každého svého čtenáře.“

Lovecraftova „dunsanyovská“ tvorba spadá především do let 1919-1921 – s vyjímkou novely  Snové putování k neznámému Kadathu (The Dream Quest of Unknown Kadath), která byla napsána na přelomu let 1926-1927 a která jeho „dunsanyovskou“ tvorbu v jistém slova smyslu završuje.

Dunsanyho vliv na Lovecraftovu „snovou“ tvorbu je neoddiskutovatelný – literární znalci Lovecraftovy tvorby však zdůrazňují, že minimálně povídka Polaris  (z r. 1918) a velmi pravděpodobně i povídky Za stěnou spánku (Beyond the Wall of Sleep) a Paměť (Memory) byly napsány ještě před zářím r. 1919, kdy Lovecrafta okouzlila kniha Snílkovy příběhy (A Dreamer’s Tales). Setkání s Dunsanym spíše potvrdilo určitý typ Lovecraftova vnitřního uměleckého naladění a kromě inspirace bylo možná spíše jakýmsi  impetem k vlastní tvorbě.

Lovecraftovy snové příběhy můžeme orientačně rozčlenit na a) příběhy, pojednávající o výletech, útěcích či  propadech do snových říší, tedy příběhy, kde se tak či onak prolíná svět bdění a svět snů b) příběhy, odehrávající (z hlediska našeho „světa bdění“) cele ve snových říších.

Předehru k Lovecraftově snové tvorbě tvoří povídka Za stěnou spánku (Beyond the Wall of Sleep). Úvahy o metafyzické povaze snů na začátku povídky jsou pro následující Lovecraftovu tvorbu určující.

 Častokrát jsem si položil otázku, zda se většina lidí alespoň občas pozastaví nad nesmírným významem některých snů a nad tajemným světem, do něhož patří. Zatímco větší část našich nočních vizí jsou zřejmě pouze mdlé a fantastické odrazy našich zážitků z doby bdění – v rozporu s Freudem a jeho dětinským symbolismem – pořád zde ještě něco zbývá, něco, co svým nadpozemským a éterickým charakterem nepřipouští obvyklé vysvětlení a svým mlhavě vzrušujícím a zneklidňujícím účinkem přináší minutové záblesky vědomí do sféry duchovní existence neméně důležité než fyzický život, a přesto od tohoto života oddělené téměř nepřekonatelnou bariérou. Na základě svých zkušeností vůbec nepochybuji o tom, že člověk při ztrátě pozemského vědomí žije opravdu jiným, netělesným životem, velice odlišným od života, který známe, životem, z něhož po probuzení zůstanou pouze nepatrné a zcela nezřetelné vzpomínky. Z těchto zastřených a zlomkovitých vzpomínek můžeme mnoho vyvodit, ale velice málo dokázat. Můžeme se domnívat, že život, hmota a vitalita, jak je známe na zemi, nemusí být ve snech neměnné; a že čas a prostor neexistují v té formě, jak je chápe naše bdělé já. Někdy si myslím, že tento méně materiální život je naším skutečným životem a že naše bezvýznamná existence na zeměkouli, sestávající ze země a vody, je vlastně druhotným či  pouze zdánlivým jevem.

Mezi první snové povídky, odehrávající se v říši snů, je někdy řazena i jedna z nejkratších povídek, Paměť (Memory), de facto poezie v próze. Démon v údolí  Nis pozoruje opičky, hrající si v ruinách – na otázku génia, kdo že vytvořil tyto rozpadlé budovy odpovídá, že to byly předchůdci těchto opiček, tvorové včerejška, kteří se nazývali lidé.

V povídce Bílá loď (The White Ship) se setkáváme s fantastickými snovými světy, které koexistují s naším světem bdění. Strážce majáku se nalodí na tajemnou Bílou loď a navštíví daleké kraje a  divukrásné říše a navzdory varování vousatého muže zoufale dychtí navštívít neznámou Cathurii. Odváží se až za bazaltové sloupy Západu, kde je však loď zachvácena ohromným vodopádem, kterým se světové oceány řítí do bezedné propasti. Strážce majáku se probudí a Bílá loď už z Jihu nikdy nepřipluje.

Další povídkou, odehrávající se zcela ve snovém světě, je povídka Jak bylo zahlazeno město Sarnath (The Doom that Came to Sarnath).

V povídce Výpověď Randolpha Cartera (The Statement of Randolph Carter) se poprvé setkáváme s Lovecraftovým fiktivním alter ego – Randolphem Carterem. Jak již bylo řečeno, povídka byla napsaná na základě snu. Harley Warren, který v tomto dílku zajde nepoznanou smrtí v hlubinách smrduté hrobky, byl v původním Lovecraftově snu jeho přítel, Samuel Loveman – co by na to řekl psychoanalytik?

Rok 1920 byl jedním z tvůrcovsky nejplodnějších – HPL dokonce plánoval napsat román Klub sedmi snílků (Club of the Seven Dreamers). Do tohoto roku spadají povídky Strom (The Tree), Ultharské kočky (The Cats of Ulthar), Celephais a Ex Oblivione. Posledním dvěma zmíněným povídkám se budeme věnovat podrobněji.

V úvodu Celephais se dočítáme:

Ve snu spatřil Kuranes město v údolí a za ním mořské pobřeží  a zasněžený vrchol shlížející na moře a vesele pomalované galéry vyplouvající z přístavu k vzdáleným krajům, kde se moře stýká s oblohou. Také ke svému jménu přišel Kuranes ve snu; když nesnil, jmenoval se docela jinak. Vysnít si nové jméno bylo snad pro něho přirozené, protože byl posledním svého rodu a opuštěn mezi milióny lhostejných Londýňanů, takže se nenašel skoro nikdo, kdo by s ním promluvil a připomněl mu, kým kdysi býval. Přišel o peníze i o pozemky a na tom, co si lidé o něm myslí, mu nezáleželo; raději snil a o svých snech psal.

…

Jen málokdo ví, jaké zázraky se mu nabízejí v pohádkách a představách z jeho dětství. Jako děti nasloucháme a sníme a naše myšlenky se utvářejí jen napůl; když se v dospělosti na ně snažíme rozpomenout, jsme už otupeni a vystřízlivělí následkem jedu života. Ale některé z nás v noci budí podivné přeludy začarovaných kopců a zahrad, fontán zpívajících v slunci, zlatých útesů tyčících se nad šeptajícím mořem, plání táhnoucích se ke spícím městům z kamene a bronzu a přízračných družin hrdinů, kteří projíždějí na očabrakovaných bílých koních podél hustých lesů; a pak víme, že jsme pohlédli zpět branou ze slonoviny do toho zázračného světa, jenž nám patřil, než jsme se stali moudrými a nešťastnými.

 

Snílek Kuranes nakonec vysněné Celephais najde:

… zvýšil dávku drog, ale už mu nezbývali žádné peníze a nemohl si omamné látky kupovat. Pak ho jednoho letního dne vyhodili z mansardy; toulal se bezcílně ulicemi a přes nějaký most se dostal do míst, kde bylo jen několik domů. Tam došel naplnění a setkal se s družinou rytířů z Celephaisu, kteří přijeli, aby ho tam s sebou navždy odvedli.

…

A pak Kuranes panoval nad Ooth-Nargai a všemi přilehlými zeměmi snů a jeho dvůr sídlil střídavě v Celephaisu a v mračném Serannianu. Vládne tam stále, a bude šťastně vládnout na věky věků, i když pod innsmouthskými útesy si příliv výsměšně pohrával s tělem tuláka, který se za soumraku potácel poloopuštěnou vesnicí…

Krátká povídka Ex Oblivione je obdobným snovým, „útěkovým“ dílem. Ostatně, téměř každý člověk zažil ve svém životě pochmurné doby, kdy je lepší nechat si pasivně zdát hezký sen, než čelit šedivé a ubíjející realitě „světa bdění“.  Hrdina povídky se od mudrců snového města Zakarionu dozví o droze, která odemyká bronzovou branku ve zlatém údolí, a rozplyne se v nekonečnu bílé prázdnoty.

Lovecraftovy popisy snů, změněného vědomí, vytržení, extatických stavů či blouznění v deliriu otevírají otázku, zda Lovecraft užíval drogy. Když byl mladý, zkoušel „neúspěšně“ tabák a později ho nenáviděl, za život se nedotkl alkoholu, natož některé z tvrdých drog – znalci tvrdí, že by se v případě věrohodných popisů změněného vědomí dal dosti pravděpodobně vystopovat vliv jednoho z jeho nejlepších přátel (pen-friend only), alkoholika, kuřáka a notorického sukničkáře Clarka Ashtona Smithe.

Ostatně jak uvidíme dále v novele, kterou Lovecraft završil svoji snovou tvorbu, Snovém putování k neznámému Kadathu (The Dream Quest of Unknown Kadath), být „snílkem“ se zdá být spíše schopností, dovedností, uměním, darem. Únik za pomoci drog či sebevražedný útěk z tohoto světa do „života po životě“ je jednosměrkou bez návratu, jak jsme toho svědky v povídkách Celephais a Ex oblivione, a ono nekonečné štěstí druhého života v snových světech, po úniku z ubohé pozemské existence, přízemnosti a šedi světa bdění, je značně relativizováno – bez jakéhokoliv zbytečného moralizování.

Toho, že snové cesty za pomoci halucinogenů nedopadají dobře, jsme svědky i v povídce Hypnos – hrdinové jsou po překročení jisté bariéry a hrůzném poznání dokonce nuceni užívat drogy, zabraňující jim usnout. Povídku, ukazující temnou stránku nočních výletů, uvozuje citace Charlese Baudelaira, kterou nelze nezmínit:

 A pokud se spánku týče, tohoto pochmurného zážitku všech našich nocí, můžeme říci, že lidé jdou den co den spát s odvahou, která by nebyla pochopitelná, kdybychom nevěděli, že pramení z neznalosti nebezpečí.

Samotná povídka pokračuje typicky lovecraftovským úvodem:

Kéž milosrdní bohové, pokud skutečně tací jsou, střeží ony hodiny, kdy mě ani sebevětší síla vůle, ani droga vynalezená lidským důmyslem nedokáže uchránit před propastí spánku. Smrt je milosrdná, poněvadž z ní není cesty zpět, leč ten, kdo se vrátil z nejhlubších komor noci, vyčerpaný a vědoucí, nikdy už nedojde klidu. Byl jsem bloud, že jsem s tak neuváženou dychtivostí hodlal odhalit tajemství, do nichž žádnému smrtelníku není souzeno proniknout; a protože bůh či bloud – jediný můj přítel, jenž mě vedl a šel přede mnou, posléze hrůzně skončil, patrně totéž čeká i mne!

Vraťme se ale k Lovecraftově „dunsanyovské“ tvorbě. Jednou z nejlepších Lovecraftových snových povídek je Iranonovo hledání (The Quest of Iranon). V úvodu povídky odpovídá zlatovlasý mladík, ověnčený révou a v purpurovém rouchu, zachmuřeným obyvatelům žulového města Telothu na otázku, odkud přichází, jaké je jeho jméno a osudy:

Mé jméno je Iranon a pocházím z Airy, vzdáleného města, jež si pamatuji jen matně, ale které hledám a toužím znovu najít. Zpívám písně, které jsem se v tom dalekém městě naučil, a mým posláním je tvořit krásu z věcí, jež si pamatujeme z dětství. Mým bohatstvím jsou útržky vzpomínek, sny, jakož i naděje, že budu opět zpívat v zahradách, když měsíc něžně září a západní vítr rozechvívá lotosová poupata.

Když mladík po dlouhém putování plném nepochopení jedné noci dorazí k polorozpadlé chatrči starého, shrbeného a špinavého pastýře, a zeptá se, kde by našel svoji Airu, stařec mu odpoví:

 Ó cizinče, vskutku jsem slyšel jméno Aira i ta druhá jména, jež jsi vyslovil, ale přicházejí ke mně z hlouby nenávratně ztracených let. Slyšel jsem je, když jsem byl mlád, z úst kamaráda, žebráckého chlapce propadlého podivným snům, jenž spřádal dlouhé příběhy o měsíci, květinách a západním větru. Smávali jsme se mu, neboť jsme jej znali od narození, přestože se považoval za syna královského. Byl půvabný, jako jsi ty, ale blázen a podivín; a ještě jako docela malý utekl, aby nalezl svým písním a snům vděčné posluchače. Jak často mi zpívával o neskutečných zemích a o věcech, které se nikdy nemohli stát! Nejvíce mluvíval o Aiře; o Aiře a řece Nithře a o vodopádech na říčce Kra. Říkával, že tam kdysi přebýval jako princ, třebaže my jsme jej znali od narození. Nikdy nikde nestálo mramorové město Aira, aniž kdy existovali ti, kteří by našli potěšení v jeho podivných písních – to všechno bylo ukryto jen ve snech druha mých her, Iranona, který už dávno zemřel.“

A v soumraku, když hvězdy vycházely jedna po druhé a  měsíc vrhal na bažinu záři, jakou vidí dítě chvět se na podlaze, když je večer ukolébáváno ke spánku, odešel do písčin smrti stařec v otrhaném purpuru, korunován zvadlými révovými listy, hledící kupředu jakoby na zlaté kupole krásného města, kde lidé rozumějí snům. Té noci ve stárnoucím světě zemřel kus mládí a krásy.

Kosmickou hrůzu snových světů ukazuje povídka Ti druzí bohové (The Other Gods) – vypráví o nebohém mudrci Barzaiovi, který se rozhodl vystoupit na vrchol Hatheg-Kla, aby spatřil  bohy země, jak vyjí a tančí nad mraky v měsíčním světle; nikdy se nevrátil.

Stříbrný klíč (The Silver Key) je v pořadí druhou povídkou Carterovského cyklu. V úvodu se dočítáme:

„Když bylo Randolphu Carterovi třicet, ztratil klíč od brány snění.

…

„…. zapomněl, že celý život je jen sadou obrázků v mozku, u nichž není žádný rozdíl mezi těmi, které se zrodily ze skutečných věcí, a těmi, které se zrodily z vnitřních snění, a není proč cenit si jedněch víc než druhých.“

Po mnohaletých marných pokusech a podivných životních eskapádách nalezne ztracený klíč k bráně snění a za záhadných okolností zmizí.

„… nevěřím, že je mrtev. Jsou zákruty času a prostoru, vidění a skutečnosti, jež může vytušit pouze snílek; a podle toho, co vím o Carterovi, si myslím, že pouze našel cestu, jak projít těmito bludišti. Zda se někdy vrátí nebo ne, to nedovedu říci. Chtěl země snu, jež ztratil, a tesknil po dnech svého dětství. Pak našel klíč a já jaksi věřím, že jej dokázal použít k zvláštnímu prospěchu.

Až ho uvidím, zeptám se ho, protože očekávám, že se s ním brzy setkám v jistém snovém městě, kam jsme oba chodívali. V Ultharu za řekou Skai se povídá, že panuje nový král na opálovém trůnu v Ilek-Vadu, tom pohádkovém městě kulatých věží na dutých skleněných útesech, jež shlíží na soumračné moře, v němž vousatí a ploutevnatí gnorriové stavějí svá jedinečná bludiště, a domnívám se, že umím tuto pověst vyložit.“

Motiv hledání, přesněji řečeno hledání vysněného města, se kterým jsme se setkali v povídkách Celephais  a Iranonovo hledání (The Quest of Iranon), nalezneme i v první Lovecraftově novele, čítající 110 stránek rukopisu, která je jakýmsi završením jeho „dunsanyovské“ tvorby – jedná se o již dříve zmíněné Lovecraftovo snové opus magnum s názvem Snové putování k neznámému Kadathu (The Dream Quest of Unknown Kadath).

Carter sestoupí po sedmdesáti stupních lehké dřímoty do Jeskyně s plamenem, sejde sedm set stupňů k Bráně hlubšího spánku a ve svém dlouhém hledání vysněného podivuhodného města v zapadajícím slunci navštíví většinu krásných a skvostných míst i přízračných a hrozivých zákoutí Lovecraftova snového světa.

Ze Zakletého lesa tichých a tajnůstkářských zúgů se vydá do Ultharu za řekou Skai, ve kterém nikdo nesmí zabít kočku; navštíví přístav Dylath-Leen s černými věžemi; propluje skrz Bazaltové sloupy Západu; uprchne z měsíčního města rosolovitých nestvůr a jejich rohatých sluhů a nalezne horu Ngranek na ostrově Oriabu v Jižním moři, na jejíž skále je vytesána megalitická tvář s rysy Velkých bohů; z údolí Pnoth, „kde se plazí a ryjí obrovští dholové“ a strašného království Gugů, se dostane díky pomoci kuvíkajících kolegů požírače mrtvol, který kdysi býval bostonským malířem Richardem Upton Pickmanem; navštíví Thran, město tisíce pozlacených věží s alabastrovými hradbami z jednoho kusu; a ve skvoucím městě Celephais v Ooth-Nargai za Tanarijskými vrchy, se setká s králem Kuranem, se kterým jsme se setkali v povídce Celephais:

„Přestože byl totiž Kuranes monarchou v zemi snu, se vší představovanou okázalostí a divy, nádherou a krásou, extázemi a rozkošemi, novinkami a vzrušeními k dispozici, rád by se navždy zřekl veškeré moci a přepychu a svobody za jeden blažený den prostého chlapce v té čisté a tiché Anglii, té starobylé milované Anglii, jež utvářela jeho bytost a jejíž částí vždy nezvratně bude“.

…

„sám dlouhé roky snil o líbezném Celephais a zemi Ooth-Nargai a o svobodě a koloritu a vznešeném prožitku života bez pout, konvencí a hloupostí, a toužil po nich. Ale nyní, když se do toho města a do té země dostal a byl jejich králem, svoboda a barvitost se mu až příliš záhy omrzela a stala se jednotvárnou, protože chyběl jakýkoliv spojovací článek s něčím pevným v jeho citech a vzpomínkách. Byl králem v Ooth-Nargai, ale nenalézal smysl a stále tesknil po starých známých věcech v Anglii, jež utvářely jeho mládí. Dal by celé své království za zvuk cornwallských kostelních zvonů nad dunami a celý tisíc celephaiských minaretů za prostinké strmé střechy vesnice blízko svého domova.

Kuranes našemu snílkovi jeho hledání nerozmluví. Carterovo další putování ho zavede až na náhorní plošinu Leng, kde v prehistorickém kamenném klášteře žije nepopsatelný velekněz se žlutou hedvábnou maskou; náš snílek odtud uprchne skrz podzemní říši, přízračný Sarkomand s branou střeženou okřídlenými dioritovými lvi a nakonec dospěje na neznámé Kadathu v mrazivé pustině, na němž ční onyxový hrad Velkých, kde se setká s hemživým chaosem Nyarlathotepem, duší a poslem slepých, němých, temných a nemyslících těch Druhých bohů. Nyarlathotep našemu hrdinovi doloží to, co naznačil Kuranes:

Věz totiž, že tvoje zlaté a mramorové město divů je pouze suma toho, co jsi viděl a miloval v mládí. Je to lesk bostonských střech v stráni a západních oken planoucích v klesajícím slunci, kvítím provoněné obecní pastviny a veliké kopule na kopci a houštiny štítů a komínů ve fialovém údolí, kde ospale teče řeka Charles pod mnoha mosty. To vše jsi vídal, Randolphe Cartere, když tě tvá chůva poprvé zjara vyvezla v kočárku, a bude to poslední, co spatříš očima paměti a lásky. A je tam starobylý Salem se svými zádumčivými roky a přízračný Marblehead, jenž táhne své skalnaté srázy do minulých století, a lesk salemských věží a věžiček viděných z dálky pastvin na Marbleheadu na druhé straně přístavu proti zapadajícímu slunci.

Je tam malebná a panská Providence na svých sedmi pahorcích nad modrým přístavem, se zelenými terasami, jež vedou k věžím a citadelám živé starobylosti, a Newport stoupající jako přízrak ze své zasněné vodní pěny. Arkham je tam se svými mechovatými mansardovými střechami a skalnatými zvlněnými loukami v pozadí a předpotopní omšelý Kingsport s nahloučenými komíny a opuštěnými moly a přečnívajícími štíty a div vysokých útesů a mléčně zamžený oceán s vyzvánějícími bójemi v pozadí.

… To je Randolphe Cartere, tvé město; neboť to jsi ty. Nová Anglie tě zrodila a vlila do tvé duše plynoucí líbeznosti, jež neumírá. Tato líbeznost, ztvárněn, vykrystalizovaná a vybroušená léty vzpomínání a snění, je tvůj terasový div prchavých západů slunce; a abys nalezl tu mramorovou výspu se zvláštními urnami a tesaným zábradlím a konečně sestoupil po oněch nekonečných schodech s balustrádou do města širokých náměstí a duhových fontán, stačí, aby ses jen obrátil zpět k myšlenkám a vidinám svého roztouženého chlapectví.

V kosmickém klimaxu své pouti snovými říšemi okolo našeho světa bdění se na obřím šantakovi řítí do černých bezbožných propastí snových říší jiných světů, do nesvatých jam, kam sny nedosahují, „k té poslední beztvaré bědě nejnižšího zmatku, kde ve středu nekonečna bublá a rouhá se nemyslící démonský sultán Azathoth, jehož jméno se žádné rty neopováží pronést nahlas“.

Hvězdy se vzdouvaly v úsvitu a úsvity se rozprskly ve vodotrysky zlata, karmínu a purpur, a snílek stále padal. Výkřiky protínaly étér, jak stuhy světla odráželi běsy zvenčí. A omšelý Nodens vyrazil vítězné zavytí, když Nyarlathotep v patách své oběti stanul zaražen září, jež spálila jeho beztvaré hrůzné honiče na šedý prach. Randolp Carter opravdu konečně sestoupil po širokém mramorovém schodišti do svého podivuhodného města, neboť se vrátil do světa sličné Nové Anglie, která ho zplodila.

A tak za varhanových akordů myriád jitřních píšťal a jitřního plápolu, jejž oslnivě vrhaly purpurové tabulky veliké zlaté kopule rezidence na kopci, Randolph Carter zprudka a s výkřikem procitl ve svém bostonském pokoji.

Není se co divit nápisu na kamenném náhrobku podivného pána z Providence, snílka, který neztratil  stříbrný klíč od brány snění, ale který za svého života nepodlehl pokušení vydat se na cestu tam bez návratu zpět.

Není se co divit, že na jeho kamenném náhrobku stojí: „I am Providence“ – „já jsem Providence“.

Poděkování: Za cenné rady při studiu problematiky snových světů a poskytnutí řady těžko dostupných pramenů bych rád poděkoval p. profesorovi Johnovi Wingate Peaslee z Ústavu psychologie Miskatonické Univerzity v Arkhamu ve státě Massachusetts.

(Předneseno na konferenci Fantazie a realita v umění: Sen; Fakulta humanitních studií UK, jaro 2001.)